Sedím na letišti, terminál 2, dávám si obligátní malou Plzeň a píšu….KONEČNĚ zase píšu. Mohla bych vyjmenovat několik milionů výmluv, proč jsem se ke psaní nedostala dříve jako, že jsem začala pracovat na půl úvazků, když dětem bylo 6 měsíců, starost o domácnost, děti, přítele, o sebe, léto, nemoci, atd. atd. Každý to známe moc dobře, že výmluv máme v zásobě vždy habaděj, ale v závěru je to vždycky všechno o prioritách a nebo lenosti 🙂
Ale zpátky k tomu, že akorát sedím na letišti. Kromě toho, že je to asi po 5 měsících zase pořádný výlet, je tahle cesta výjimečná ještě něčím. Jedu totiž sama. Jo, úplně SAMA! Po roce, kdy jsem si zvykla, že kamkoli jedu tlačím kočárek, táhnu obr břebalovací tašku, vleču dvě autosedačky a před sebou kopu obrovský kufr, si najednou v klidu sedím u piva, jen s příručákem a moje jediná starost je aby mi nespadlo pěna.
Rozhodnutí, odjet někam sama, padlo už před nějakou dobou. Koupily jsme letenky, zaplatily Airbnb a hotovo. Od té doby jsem nad tím už moc nepřemýšlela až do 2 týdnů před odjezdem, kdy mi, jakože mimochodem, došlo, že se mi asi bude stýskat!?! Aha!
Nepochopte mě špatně, svoje děti nade vše miluji. Jen prostě tím, jak je mám u sebe denodenně, se tak nějak staly součástí mě a mě ani vlastně nenapadlo přemýšlet, že když někam odjedu, tak vlastně budu zase sama, jestli vám to dává nějaký smysl.
Jak si asi dovedete představit, několik dní před odjezdem mě tedy zaplavily obavy a já málem cukla a nikam nejela. Naštěstí mám přítele, který mě utvrdil v tom, že se přeci nění čeho bát a trochu se i urazil, že si myslím, že nezvládne být s vlastníma dětma 3 dny o samotě. Což vlastně dává smysl, že ano? Děti mají dva rodiče a není žádný důvod k tomu si myslet, že jeden je schopný se o ně starat lépe než ten druhý. Je to jen o přístupu a to, že přístup je jiný, neznamená, že je horší.
No nic, je tu den D a já se, světe div se, nehroutím, líbnu naposledy děti a přítele a odjíždím směr letiště. Beru to mastnou tyčí (rozumějte MHD) a už samotná cesta mi připomíná časy, kdy jsem cestovala sama. Tyhle časy byly něčím magické a pro mě hodně zásadní. Jsou to právě tyhle časy, kdy jsem se učila být sama. Nejen fyzicky sama na cestě někam, ale sama se sebou a se svými myšlenkami. První pokusy jsou hodně těžké, člověk se jednoduše bojí, že to nezvládně, že k tomu, aby si něco užil, zažil, potřebuje vždy potvrzení někoho dalšího, kdo s ním bude zážitky sdílet. Opak je pravdou a s odstupem času mi přijde, že zážitky, které jsem nastřádala když jsem někam jela sama, si tak nějak pamatuji více barvitě.
Ale hlavně, nebojím se být sama se sebou a sama sebou! A myslím, že by byla věčná škoda o tuhle “dovednost”, kterou jsem si těžce vydřela, přijít, jen proto, že jsem se stala mámou. Chci, aby moje děti znaly mé pravé já, to samostatné já, které je může lecčemu naučit a inspirovat. Mým přáním je, aby se i mé děti staly samostatnými bytostmi, které jsou spokojené samy se sebou.
A proto, ať už vám tento pocit dává cestování, lekce jógy, malování, pletení, běhání nebo jakýkoli jiný koníček, nevzdávejte se ho jen proto, že jste se staly mámou a váš život se obrátil vzhůru nohama.
A to je konec mého dnešního filosofování, jdu na sangrii….
Recent Comments