Vánoční

This post is also available in: English (Angličtina)

A je to tu zase. Vánoce. Celý život mám dilema, jestli tyhle svátky k smrti milovat nebo nenávidět. Byly roky, kdy jsem celá nadšená strojila stromeček, prodírala se davy v obchodech abych sehnala ty nej dárky, které jsem pak balila jak divá, věšela dekorace, kam se dalo atd. atd. A pak taky byly roky, jako například ten loňský, kdy jsem se na všechno vykašlala a projistotu na Vánoce odjela mimo ČR, to abych fakt nemusela řešit vůbec nic. 

A letos? No letos jsem se rozhodla, že po celým tom roku, kterej byl fakt náročnej a celý vyvrcholil v listopadu smrtí našeho táty, si ty Vánoce užiju a udělám je co nejhezčí i pro mojí rodinu. Dvojčata nedávno oslavily 2. narozeniny, a tak mě i hodně motivuje představa, že tyhle Vánoce by třeba mohly být jednou z jejich prvních vzpomínek, co si budou pamatovat až do konce života. A přestože bylo období adventu na jednu stranu hodně smutný a těžký, musím kolem a kolem uznat, že si ty Vánoce letos zatím užívám.

Místo hysterického běhání po nákupech a urputného uklízení, si užívám svařáky, trhy a markety, setkávání se s lidmi, které mám ráda. Nejvíc ze všeho mě na tom baví to, jak s Jamesem výmýšlíme, co a jak uděláme, protože tím pokládáme základy naší vlastní rodinné tradice. Obřadně jsme tedy šli koupit náš první stromeček, který jsme zdobili hned jak jsme ho přinesli domů, žádné čekání na Štědrý den. Na tajnačku v noci, aby se ráno děti probudily a našly ho svítící v obýváku. Já poprvé sama pekla cukroví (nakonec máme jen perníčky, ale i to se počítá, ne?), tvořila adventní věnec (ti co ho viděli by asi potvrdili, že je hodně “contemporary”) a zítra se chystám na historicky první bramborový salát. Do toho jsem se snažila sehnat i kus domoviny pro Jamese, takže na svátečním stole nebude chybět ani Christmas pudding s omáčkou z brandy a nebo jeho oblíbené Mince pies. 

Dárky samozřejmě taky budou, to už máme domluvený s Ježíškem, že jo.  A ano, pokud nad tím kroutíte hlavou, je to tak, jsme monstra. Rozhodli jsme se riskovat doživotní narušení důvěry našich dětí tím, že jim budeme ošklivě lhát a necháme je pár let plnými doušky užívat to vánoční kouzlo, které si teda aspoň my z dětství pamatujeme. Snad nám to jednou odpustí 🙂

A protože by Vánoce neměly být jen o nás samotných, tak se každý rok snažíme potěšit někoho z těch, co nemají v životě takové štěstí. Už několik let, rok co rok, přišpívám na rozličné charitativní projekty. Na výběr je z mnoha možností od dárků pro děti, které nemají takové štěstí jako ty naše – můj hodně oblíbený projekt z poslední doby je Krabice od bot, přes seniory Ježíškova vnoučata a nebo pomoc lidem bez domova, kam poslední dva roky přispíváme my Nocleženka.

Zítra už je poslední den, než TO vypukne. A já mám takový šílený nápad. Co takhle ho místo nákupů na poslední chvíli a cíděním posledních skleniček, strávit něčím příjemnějším? Co se třeba zkusit potkat s někým, na koho jsme neměli poslední dobou moc času, na svařák. A nebo jen odložit, co zrovna děláme, udělat si ten svařák doma (ti méně šťastní třeba v práci 🙂 a hodit nohy nahoru? Mám takovou dětsky naivní teorii, že kdybychom si tuhle procedůru před Vánoci naordinovali všichni, nebyli bychom na sebe před svátky jako saně.