Tak, a je to po roce zase tady – shon, stres, nákupní mánie, plechy cukroví, přeplněné ledničky k prasknutí, složité plánování, kdy se s kým potkáte abyste náhodou někoho neurazili, že jste na něj zapomněli, obsedantní úklidy a cídění všeho, na co se během roku nedostalo a nekonečné vaření a hlavně přejídání se všeho možného…ano, myslím Vánoce, takzvané svátky klidu a míru.
A přestože vím, že ten veškerý shon a stres je k ničemu, a že o tom Vánoce opravdu nejsou, nikdy jsem to úplně nedokázala odbourat a zbavit se toho nutkání nakupovat dárky, zdobit a připravovat a nebo se kvůli tomu minimálně stresovat a mít výčitky, když jsem to či ono neudělala. Zvyk je holt železná košile.
Vždycky jsem ale v hlavě měla tu myšlenku hodit vše za hlavu, sbalit svých pět švestek, někam odjet a strávit Vánoce trochu jinak, než jak jsme celý život zvyklí.
První takové Vánoce byly ty, které jsem strávila s Jamesem v Anglii s jeho rodinou. Sice jsem byla vystresovaná ze setkání s celou (osmnáctičlennou!) rodinou, ale zato jsem nemusela nic zařizovat a jenom jsem se “vezla” na vlně jejich rodinných zvyků. Nejvíc ze všeho jsem se těšila na zapalování “Christmas pudding”, což je něco, co znám z hodin angličtiny od svých 8 let a vždycky jsem to chtěla strašně ochutnat. Každý (hlavně ti, co to vlastně nikdy neochutnali) tvrdí, jak je tenhle dezert hnusný, ale pravdou je, že je to naprostá delikatesa. Co by na tom také mohlo být špatně, když je to vše zalité pořádnou porcí brandy a ještě se to podává s plnotučnou smetanou, opět s příměsí brandy.
Když se člověk už rozhodne trošku vybočit, musí ale přestat porovnávat jaké by to bylo doma a co by zrovna dělal, jinak se z toho zblázní a bude mu děsně smutno. Já jsem například strávila 24. prosince ve vlaku na cestě z Londýna do Hastingsu, popíjejíc předmíchaný gin s tonicem z plechovky a zajídajíc to cheddarem a sušenkama. A víte co? Bylo to super, protože jsem byla naprosto v pohodě, nestresovala jestli mám dost cukroví a jestli je stromeček rovně. Prostě jsem BYLA a bylo mi fajn.
Loňské Vánoce pro nás, spíš než o zážitcích z nových destinací a zvycích, byly o tom být spolu. Dvojčatům byl 1 měsíc a nám pořád ještě šla hlava kolem z jejich příchodu. Nicméně i tak, si má chorá mysl našla skulinku na to se obávat o štědrovečerní tabuli, a tak abych ten hlásek umlčela, jsem několik dní předem udělala ohromnou objednávku na jednom z nejmenovaných online obchodů s potravinami s tím, že vše bude doručeno 23. večer a já budu mít čas připravit salát a vše ostatní. Ale osud mi chtěl uštědřit další lekci na téma Materiálno, takže se stalo, že jsem v deset hodin večer před štědrým dnem dostala jen suchou sms, že dodávku nedodají, protože nestíhají. BUM. Vlna vzteku, zklámání a hormonů (stále v šestinedělí:) mně zaplavila okamžitě a já po dobu minimálně půl hodiny vzlykala, že nám zkazili první rodinné Vánoce. Přitom nešlo o nic, v lednici jsme stále měli dva premium steaky a konzervu s Foie Gras, takže i kdyby nás nepřišla s kaprem a salátem zachránit moje máma, o suchém rohlíku bychom také nezůstali. Teď s odstupem času se téhle historce a sami sobě pěkně smějeme.
Letos, když děti trošku povyrostly, jsme se rozhodli, že před Vánočním shonem utečeme někam dál a užijeme si zaslouženou dovolenou daleko od stresu a pošmourných dní. Když jsem ve svém okolí zmínila, že se chystáme být na Vánoce pryč a že je budeme dokonce trávit někde v hotelu, od mnohým jsem sklidila jen tázavý pohled a zvednuté obočí ve stylu “ta si zase vymýšlí blbosti”. Pro někoho možná blbost, pro mě splněný sen. Jak už jsem zmínila na začátku, trávit Vánoce v netradičním prostředí mě vždy lákalo, a proto pro mě není většího dárku, než si tento sen splnit. Odjet ještě před tím, než začne ten největší Vánoční mumraj a užít si konečně klidné a pohodové svátky, jak se sluší a patří. V místě, kde mi pětkrát denně uvaří, každý den mi ustelou a uklidí a kdykoli si řeknu, mi nalijí sklenku vína. To, že se tu obejdeme bez zimní bundy a čepice, beru jen jako třešničku na dortu.
Jasně, že si i tady pod slunečníkem, píšíc tyhle řádky, vzpomenu na svou rodinu, ale nehroutím se, pošlu jim hezkou fotku aby věděli, že jsme OK a vím, že se s nimi zase uvidím až se vrátíme. To, že s někým nejsem na Vánoce, přece neznamená, že je nemám ráda! S lidmi, které mám ráda, se scházím kdykoli během roku a nepotřebuji k tomu nějaký svátek, abych si na ně vzpomněla.
A tak ať už trávíte Vánoce doma nebo někde v zahraničí, dělejte to tak, jak to cítíte. Nechce se vám péct cukroví? Nechte za sebe napéct někoho jiného a objednejte si už hotové. Nemáte letos chuť na kapra se salátem? Tak si klidně dejte chlebíčky s kaviárem a nebo svíčkovou. A jestli se nechcete vláčet se stromečkem, tak si třeba ozdobte březovou větev, tak jak jsme to letos udělali my. Fantazii se meze nekladou a nezapomeňte, že to nejdůležitější je, abyste se cítili dobře a dělali, co vás činí šťastnými (a to nejen o Vánocích).
Recent Comments