Začátkem měsíce jsem absolvovala kurz prenatální jógy, což mě společně s 2. narozeninami našich dvojčat přivedlo ke vzpomínkám na mé těhotenství. Bylo to období plné změn, překvapení, těšení se na nové, ale také spousty stresu, obav a bohužel i zklamání. Něco z toho úzce souvisí s vícečetným těhotenstvím a něco vůbec. Každopádně to byla jízda, a tak jsem se rozhodla to vše sepsat. Jednak abychom sami nezapomněli na tu všechnu legraci a taky proto, že to třeba někoho, kdo je sám ve stejné situaci jako jsme byli my, uklidní, povzbudí a nebo prostě jen připraví na realitu těhotenství s dvojčaty.
Na úvod bych ráda zmínila, že je to čistě moje zkušenost a jiná žena, čekajíc dvojčata, může mít zážitek diametrálně rozdílný. U těhotenství, ještě více než kde jinde, platí, že každé z nich je individuální.
To, že jsem těhotná, jsem zjistila 11. dubna 2017. Tou dobou jsme žili na Maltě, a přestože jsme o dětech mluvili a plánovali je, bylo tohle zjištění velké překvapení. A to jsme ještě netušili, že to tímhle překvapeními nekončí.
Tak, jak je zvykem tady v ČR,jsem ihned kontaktovala svou gynekoložku na Maltě s tím, že mi vyšel pozitivní test a jestli tedy můžu přijít na prohlídku. Na druhé straně drátu se rozhostilo dlouhé ticho a pak následovala otázka: “Why? Your test was positive so you must be pregnant”. (Proč? Test ti vyšel pozitivní, tak jsi těhotná.) To mě, musím se přiznat, krapet zarazilo, protože vím, že v ČR je praxe jiná, takže jsem se vnutila na vyšetření a krevní testy. A to by nebyla Malta, aby vše fungovalo jak má. Takže výsledky, které mi měly být poslány následující den do emailu, samozřejmě nedorazily. Mimochodem, našla jsem je zhruba po 3 měsících ležet před naším domem na chodníku v obálce – poslali je klasickou poštou místo emailu. A proč ležel dopis na chodníku? Protože je to Malta a pošťák si asi řekl: “Mela, přece nebudu ztrácet čas s hledáním správné schránky, když to nechám ležet před vjezdem do garáže, někdo si toho dřív nebo později všimne!”. Takže jsem si tenkrát o výsledky musela volat a doktorka mi jen laxně řekla, že jsem těhotná. Jak jsem zjistila při další návštěvě, tenkrát mi do telefonu lhala, protože výsledky se neobtěžovala ani zkontrolovat. Otevřela si je poprvé až když jsem přišla znovu kvůli křečím a krvácení, které doprovázely první dny/týdny mého těhotenství a já se bála, že je něco špatně. Doktorka mě neochotně posílá na ultrazvuk, který nedělá přímo ona, jak je zvykem u nás, ale musím na něj k jinému specialistovi. Při ultrazvuku se mě začne paní ptát, jestli podstupuji nějakou léčbu. Dost zmateně se na ní podívám a nechápavě se ptám, jakou léčbu myslí. Myslela hormonální :), protože na ultrazvuku našla plody dva. Na to konto se rozbrečím a zmatená je tu teď paní od ultrazvuku, protože netuší, jestli brečím štěstím nebo neštěstím. V tu chvíli jsem ani já sama netušila. Zcela upřímně přiznávám, že to byl šok 🙂
S Jamesem okamžitě kupujeme letenky do Prahy a já si domlouvám prohlídku u svého gynekologa. Za pár dní tedy opět sedíme v čekárně gynekologa, tentokrát ale někoho, komu důvěřuji a vím, že nic nezanedbá. Doktor se jako první vrhne na ultrazvuk a hned při prvním pohledu na obrazovku mu ztuhnou rysy. Zavolá z čekárny Jamese, aby se taky přišel podívat. Doktor se obrátí na Jamese a říká mu: “Count with me.” (Počítej se mnou) a začne pohybovat kursorem po obrazovce ultrazvuku…”One, two, THREE! (jedna, dva, TŘI). Všechny tři plody se srdečním ozvem. Po tom, co dopočítal, mám vše jako v mlze a venku před ordinací jsem se opět rozbrečela. A veřejně se přiznám, že to nebyly slzy štěstí, ale čistého strachu. James se překvapivě držel a jen opakoval, že všechno bude OK. Myslím, že byl sám v takovém šoku, že jel na autopilota, který ho nutil tohle pořád opakovat a možná tomu i sám začal věřit. Možná.
Já jsem bohužel začala googlovat a nacházela, jak jinak, naprosto šílené a dramatické příběhy o trojčatech, zdravotních rizicích takového těhotenství a následky, které to může mít pro děti i pro matku.
Několik následujících týdnů bylo hodně těžkých. Po návratu na Maltu jsme museli začít řešit co a jak – kde budu chodit na pravidelné prohlídky, kde budu rodit (Malta vzhledem k okolnostem nepřipadala v úvahu) a kde budeme vlastně s dětmi žít. Do toho se na nás samozřejmě podepisoval stress z faktu, že čekáme tři miminka najednou a já jsem ještě navíc trpěla nechutenstvím a šílenou únavou. Při vícečetných těhotenstvích je hladina HCG markantně vyšší, což také může způsobovat větší malátnost a těhotenskou nevolnost, zejména v počátku těhotenství.
Nakonec padlo rozhodnutí, že se přestěhujeme do Prahy a než k tomu dojde, budu na pravidelné prohlídky dolétávat. Hned při další prohlídce (cca 12 tt) jsme se dozvěděli, že nejmenší z plodů se přestal vyvíjet, a tak budeme mít “jen” dvojčátka. Nebudu vám tu lhát, ulevilo se mi. A kdykoli se někdo během mého těhotenství zděsil nad tím, že čekáme dvojčata, musela jsem se usmát a odpovědět, že dvojčata jsou vlastně úplně v pohodě.
Každé cca dva týdny jsem tedy létala Malta – Praha a zpět a v mezičase jsme se připravovali na velký přesun, který jsme naplánovali na srpen. Nevolnosti, nechutenství a neskutečná únava naštěstí s příchodem druhého trimestru opadly a já se naopak cítila neskutečně naspeedovaná. Tou dobou už jsem nepracovala, z práce jsem dala výpověď hned jak jsme zjistili, že čekám trojčata – na doporučení lékaře a nátlaku Jamese. Takže s přívalem nové energie jsem se rozhodla ten volný čas využít co nejlépe, a to péčí sama o sebe. Začala jsem zase pravidelně cvičit jógu, s kamarádkou několikrát týdně chodit ranní 4 km podél moře atd. V mezičase jsem zařizovala naše stěhování. Za tu dobu, co jsme oba žili na Maltě, jsme nashromáždili celkem dost věcí, plus jsme tam oba měli kola, takže hlavním cílem bylo najít spolehlivou (což může být na Maltě větší výzva, než se na první pohled zdá) stěhovací firmu, co nejen náš “veškerý život” dobře zabalí, ale také po cestě neztratí a dopraví do místa určení dříve než na Vánoce.
Dalších pár měsíců, až na ten stres kolem stěhování, by se dalo shrnout jako totální euforie, kdy jsem byla díky hormonům a svojí neschopnosti odpočívat naprosto “nesmrtelná”. Každý den jsem nachodila minimálně 6 km, pravidelná ranní jóga, protože jsem se budila v 6 ráno naprosto odpočatá. Na tomhle obláčku jsem frčela až do pár týdnů před porodem, kdy mě dostihly všechny možné neduhy vícečetného těhotenství. Opravdu, téměř celé těhotenství jsem se cítila naprosto skvěle a rozhodně neměla dojem, že by mě dvojčata rostoucí v bříšku nějak omezovala a všem kolem jsem říkala, že je to o tom, jak si to “hodíte” a jestli se udržujete během těhotenství aktivní. Samozřejmě vše jsem konzultovala se svým lékařem a lékaři na pravidelných prohlídkách v porodnici.
Jenže! Jak už to tak bývá, žádné posvícení netrvá věčně a mě během několika dní, díky přibývající váze dvojčat, postihly křečové žíly. A to ne ledajaké, ale hned křečáky “tam dole”. Ano, i tam se vám mohou křečové žíly udělat! Takže jsem se začala dvakrát denně sprchovat ledovou vodou a doufala, že tímhle to končí. Ach jak bláhová jsem byla! Moje tělo začalo zadržovat tolik vody, že jsem začala přibírat na váze astronomickou rychlostí. Myslím, že počet nabraných kil během těhotenství není nijak důležitý, ale jen pro vaši představu – do půlky těhotenství jsem měla o 5 kilo méně než před otěhotněním. 2 dny před porodem jsem už ale měla 25 kg nahoře. Takže většinu váhy jsem díky zadržované vodě nabrala během posledních necelých 2 měsíců, kdy jsem třeba měla i 5 kg nahoře za týden. K tomu podezření na žilní trombózu, protože moje pravá noha natékala do olbřímých rozměrů. Zkoušela jsem si ulevit všemi možnými dostupnými nástroji, včetně akupunktury, ale zbytečně. Každý den jsem končila s nohama oteklýma tak, že jsem ani nemohla chodit. No a posledních pár dní už bylo jen o přežití 🙂
14. listopadu, lehce před devátou hodinou večerní už se moje tělo rozhodlo, že takhle to dál nejde a Meduši praskla voda. Co následovalo si nechám na další článek věnovaný samotnému porodu. A musím vás varovat, nečekejte žádnou srdceryvnou vyzenovanou pohádku o krásném přirozeném porodu, který bychom si všichni užili a s láskou na něj vzpomínali. Ale o tom opravdu později.
Abych nekončila tak pochmurně, ráda bych vyzdvihla, že byla období během těch 8 měsíců, která jsem si užívala a klidně bych je brala zpět. Myslím si, že je opravdu důležité k těhotenství nepřistupovat jako k nemoci a spíš se naučit poslouchat svoje vlastní tělo než nějaké obecné poučky z knížek. Doporučuji používat vlastní selský rozum a intuici, zejména také proto, že budete dostávat spoustu nevyžádaných rad od neodborníků (aby bylo jasno, že vás nenabádám ignorovat doporučení vašeho lékaře!) ve kterých je dost jednoduché se úplně ztratit.
Takže ať už jste těhotné nebo vás to teprve čeká, užívejte si to plnými doušky, protože je to čas výjimečný, který už nikdy nepůjde vratit!
Recent Comments