Minulý týden jsme se vrátili z další rodinné návštěvy v Anglii a já jsem, jako vždy, plná dojmů a zážitků. Anglii jsem milovala už dlouho před tím, než jsem se vůbec potkala s Jamesem, takže pravidelné návštěvy jeho rodiny na jihovýchodním pobřeží mě absolutně neobtěžují. Od doby co máme děti, se na samotném faktu, že pobyt tam si vždy užiju, nic nezměnilo. Z čeho mi už ale pár šedivých vlasů přibylo je samotná cesta tam. Bez dětí je to brnkačka, člověk sedne na letadlo směr Gatwick, kde pohodlně přesedlá na vlak směr Hastings. Po cestě máte čas urazit pár Ciderů a slupnout bloček Cheddaru s krekry a ani se nenadějete a jste na místě.
Bohužel, s dětmi už to taková hračka není, protože už dávno necestujeme na lehko. Pokud se zadaří, bavíme se o dvou velkých kufrech (jeden pro nás, druhý pro děti), kočáru a dvou příručních zavazadlech, do kterých se vám už jen silou vůle vejde laptop, protože jsou narvané k prasknutí dobrotami a hračkami pro děti. V horším případě k tomu ještě přihoďte cestovní postýlky a autosedačky. Skládání takového nákladu na letištní vozík připomíná pokročilý level hry tetris a pokud se rozhodnete hrát s partnerem společně, riskujete rozchod, nebo minimálně tichou domácnost na pár následujících hodin. Což je trochu kontraproduktivní, protože před sebou máte ještě minimálně 1,5 hodiny v autě, které v našem případě řídím já, která má naprosto nulovou znalost silnic a dálnic v Anglii. Nemluvě o faktu, že se řídí na špatné straně, tzn. NALEVO!
Nicméně pokaždé, když přežijeme tohle letištní harakiri, cestu autem a unavené a ke konci už řádně otrávené (a taky otravné:) děti, je nám odměnou pohled na krásné pobřeží, divoké moře a bílé útesy. Kdo někdy na jihu Anglie byl, ví o čem mluvím. Pobřežní městečka mají svoje kouzlo a i když leje jako z konve, tak mi to tam tak nějak nevadí, protože to krásně doplňuje tu celkovou atmosféru.
Hastings je starodávné město jehož historie sahá až do 8. století. Já osobně zbožňuju historické centrum, které je v porovnání například s Brighton malé, ale o to malebnější. Najdete tu spoustu kaváren, klasických pubů, ale hlavně nespočet obchodů s věcmi, které nikdo nepotřebuje 🙂 A to já miluju. Tenhle fenomén různých antik obchodů, sekáčů, charity shopů a celkově prostě obchodů se “serepetičkama” mě na Anglii baví snad ze všeho nejvíc.
Další věcí, kterou na tomhle místě miluju, je jídlo. To své si tu najde každý, od vegana po masoužrouta. Přestože se normálně držím a troufám si říct, že jíme celkem zdravě, když jsem v Anglii, tak se vždycky spustím a nedokážu si odpustit klasické Fish&Chips, v těstíčku smažená klobása (už jen ten název zní jako synonymum pro infarkt) a všechny ostatní “hospodské” pochutiny. Pokud ale chcete i na dovolené držet linii, je tu spousta míst, kde vám připraví čerstvou lokální rybu od místního rybáře a nebo naprosto epesní domácí thajské curry. Moje oblíbené místo na večerní randíčko je Boulevard Bookshop & Thai Cafe – přes den antikvariát, večer thajská restaurace s domácí kuchyní, kam si můžete přinést vlastní alko nápoje. Naprostá bomba! A pokud má člověk možnosti si vařit, nejlepší je si do rybárny zajít přímo a rybu si připravit doma. Výběr je neskutečný a všechno je super čerstvé, ráno vytažené z moře.
Kromě jídla si v Hastingsu také užívám několikahodinové procházky kolem moře. Kolem celého pobřeží vede pěší stezka, takže nic nebrání tomu si udělat pořádnou několikakilometrovou procházku a dostat nějaký ten mořský vzduch do plic svých i dětí. Mimochodem, mořský vzduch způsobuje, aspoň u mých dětí, větší spavost, takže přes den urazí až 4 hodinky a v noci až 13 hodin v kuse. A to se sakra vyplatí! Pokud se jdete projít po pláži, nesmíte vynechat velmi oblíbenou aktivitu hledání kamene s dírkou. Je to taková obdoba hledání čtyřlístku, který vám přinese štěstí a zároveň krásná záminka pro brouzdání se oblázky. Je to taková moje divná “úchylka”, ale ten zvuk oblázků pod mýma nohama miluju!
A když už máme dost mořského vzduchu, větru a velmi často i deště, vrátíme se domů na čaj a sušenku a ještě dlouho si povídáme o tom, jak je to počasí úžasné/větrné/slunečné/deštivé atp., protože to je prostě to, co v Anglii dělají. Zpočátku jsem brala tyhle rozhovory o počasí jen jako společenskou slušnost, ale časem jsem si uvědomila, že je to pro Angličany mnohem hlubší téma a sama jsem si tento “zvyk” osvojila. Pořád se kolem nás mluví o mindfulness – být přítomni v okamžiku a já si myslím, že zastavit se na pár minut a pobavit se o tom, jak venku krásně prší, nebo jak je to sluníčko příjemné dozad, je mnohem lepší než mnohé meditační techniky.
A tak se vždy snažím i po návratu do ČR některé zvyky z Anglie zachovat a ocenit takové maličkosti jako je počasí, které bereme tak nějak automaticky, a nebo dobrý šálek čaje.
Zkuste to i vy, najít si maličkost, která vám zaručeně udělá radost a možná vás na chvilku vytrhne z každodenního koloběhu a té předjarí letargie, co je teď všude kolem nás.
Recent Comments