S létem za dveřmi všichni začínáme řešit dovolenou a většina lidí s dětmi, hlavně těmi malými, řeší, zda vůbec někam na dovolenou jet. A já říkám ANO.
Cestování vždy bylo, je a bude mojí největší vášní. Když jsem otěhotněla, tak jedna z mých největších obav byla, že se několik dalších let nikam nedostanu. Pro někoho to možná zní sobecky, mám přeci děti, tak co víc bych chtěla, ale tak nějak mi pořád nešlo do hlavy, proč bych kvůli mateřství měla zapomenout na to, kdo jsem a přestat dělat to, co mě dělá nejšťastnější.
A tak jsem začala hledat informace o cestování s dětmi od útlého věku, zejména pak s dvojčaty, protože jsem si byla vědoma jistých specifik a absurdních situací, které mohou nastat. A hele, ono to jde! A člověk si to může i užít.
Je mi jasné, že se najdou zarputilí skeptici, kteří si budou stát za svým a tvrdit, že cestování s miminky je špatné a škodí jim (mimochodem, pořád mi nikdo nebyl schopen říci, jak přesně),ale já tvrdím, že opak je pravdou. A tak jako jsem milovala cestování před dětmi, tak se na něj vždy těším i teď. Nebudu ale nikomu nalhávat, že to s dětmi není víc komplikované. JE, a o to víc, když máte dvojčata. Člověk musí mnohem více plánovat od začátku až do konce, od nákupu letenek, plánování toho, co vše s sebou sbalit, zda vézt autosedačky nebo ne a jak se vlastně se vším a se všemi dostat na letiště, přes jednotlivá krmení na cestě až po nákup plenek v dané destinaci a to, jestli se dvojkočárek vůbec vejde do kufru vypůjčeného auta. Dále je také třeba se připravit psychicky a to hodně. Budete totiž čelit různým pohledům, komentářům a také mým oblíbeným nevyžádaným radám od spolucestujících, zejména těch českých. A ne, nejsem zaujatá. To, že mají Češi ve zvyku se vměšovat do zaléžitostí, které vůbec nejsou jejich problémem, se mi potvrdilo už nespočetněkrát. A je jedno jestli jde o vaše děti, to co máte na sobě a nebo rozhovor, který zrovna vedete se svou kamarádkou. Asi tu v ČR bude něco ve vodě nebo nevím. 🙂
Dříve jsem se snažila většinu cestujících spíš ignorovat a věnovat se raději knížce a ginu s tonikem a na oplátku si nikdo nevšímal ani mě. Bohužel, když cestujete s dětmi, tak už pro ostatní nejste neviditelní, ale naopak se stáváte atrakcí a nebo ještě lépe hrozbou.
Tak či tak, připravte se prostě na to, že na vás lidé budou civět, pořád. Ať už přebalujete a krmíte děti, štrádujete si to letištní halou s dvěma prcky v nosítkách, a nebo když se jen opovážíte objednat si ten svůj oblíbený gin s tonikem, zatímco vám sedí miminko na klíně. “Proboha maminko, vy pijete?!!” “Ano, pane/paní co mě vůbec neznáte, i matky jsou jen obyčejní smrtelníci a tu cestu chtějí také přežít.”
Nejvíce na vás pak lidé koukají, když procházíte uličkou v letadle a hledáte své místo. Tady se většina pohledů z obyčejného zvědavého civění mění v pohled “HLAVNĚ NE VEDLE MĚ!”.
Což o to, takové upřímné zděšení naprosto chápu. Co ale asi nikdy nepochopím, jsou lidé, kteří na vás pak při jakémkoli zvukového projevu vašeho potomka házejí obličeje hodné medůzy a hlavu si můžou ukroutit jen aby si byli jistí, že jste ten pohled nepropásla. Jako kdybyste už tak nebyli sami dost nervózní. Naštěstí po těchto pohledech nezkameníte, ale bohužel to ještě prohloubí váš stres a s pláčem miminka nijak nepomůže. A ne, ten pláč není proto, že je bolí ouška. Děti prostě sem tam brečí, všechny! V takové situaci doporučuji opakovat si mantru Ostatní lidé jsou mi ukradení (ano, přiznávám, v mé hlavě má tato věta poněkud peprnější znění, ale v psaném projevu to nemůžete vypípat) a objednat další gin s tonikem.
Možná si po přečtení řádek výše říkáte, že to cestování s dětmi vážně nestojí za všechny ty komplikace a nervy, ale věřte mi, že stojí.
Máme za sebou jako rodina už několik výletů do různých destinací a nemám rozhodně dojem, že by děti, touto dobou 1,5 roku staré, nebo naši spolucestující za tu dobu utrpěli nějakou újmu, ať už psychickou, tak fyzickou (minimálně ne dlouhodobou). To spíš my s Jamesem vždy dosedáme na ranveji v dané destinaci na pokraji sil a rozchodu.
Naštěstí nás ale vždy čekají dny plné nových zážitků, které jsou diametrálně odlišné od našeho domácího stereotypu, do kterého člověk, ať už chce nebo ne, po nějaké době zabředne. Změna prostředí má pozitivní dopad i na děti, které jsou minimálně na několik prvních dní unešeny novým prostředím a novými vjemi. Čím starší jsou, tím více vidím, co všechno jim cestování a pobyt v cizích zemích může dát – poznávání nových kultur a zvyků. Jiná kuchyně, jiné vůně a hlavně jiní lidé. To vše jim napomůže k tomu, aby z nich vyrostli lidé s otevřenou myslí, kteří budou rozumět tomu, že nemusíme všichni vypadat a smýšlet stejně na to, abysme si vážili jeden druhého.
A v neposlední řadě věřím, že nám naše děti za pár let poděkují za to, že jsme nebyli líní a nevzdali to a vynaložili všechnu tu snahu na cestování i s nimi.
A tak apeluji na všechny, nevzdávejte to a jeďte! Prázdniny se blíží mílovými kroky, tak šup šup, zasedněte k internetu a plánujte a plánujte. Nezáleží, zda to bude na druhý konec světa nebo jen za rohem. Cokoli, co vás vytrhne z denní rutiny, přinese vám i vaší rodině jedině nové společné zážitky. A těch není nikdy dost!
Recent Comments