Nevím jak ostatní, ale já si většinou přesně na den nepamatuji, co jsem dělala před rokem, pokud teda zrovna nedostanu chytrou připomínku na FB nebo nejsou moje narozeniny (ano, malé sobecké dítě ve mě stále žije :)). 11. dubna pro mě ale je a bude výjimkou a já si navždy budu tohle datum pamatovat, protože ten den se mi obrátil život vzhůru nohama. Jo, přesně, ten den jsem zjistila, že jsem těhotná. A to jsem ještě netušila, co všechno bude následovat, ale všechno popořadě.
Je zvláštní, že i když víte, že se to může stát (vycházím tady z předpokladu, že jsme všichni dospělí a víme, jak se dělají děti), tak na to vlastně nejste vůbec, ale VŮBEC, připravení. A myslím, že ať byste dělali, co byste dělali, připravit se na ten moment prostě nejde.
Tou dobou jsme žili ještě na Maltě a den začal jako každý jiný, krapet později, než jsem si plánovala, ale díky klouzavé pracovní době jsem si nemusela moc lámat hlavu. Během klasického sprchového rozjímání jsem si uvědomila, že ten den to nejsem jen já, kdo má zpoždění. Ups, ale stále jsem byla v klidu, bylo to jen pár dní, to se přece stává. Nicméně jsem ze sprchy zamířila hned na záchod, jen tak, pro klid duše udělat těhotenský test.
Ruku na srdce, dámy, kolikrát jste se vy samy v téhle situaci ocitly? Pokud je vám minimálně 29 jako mně, tak se vám už určitě párkrát poštěstilo. A z mojí vlastní zkušenosti vím, že test si děláme vždy s tím očekáváním, že bude negativní, tak nějak jen aby se neřeklo, protože přeci víme, ze se nám to jen trochu zpozdilo. No a jednou přijde ten den, kdy najednou koukáte, že se vám tentokrát objevily čárky dvě, tak jako mně právě před rokem. A pak už ani nekoukáte a jenom čumíte. Doteď si vybavuji ten pocit jak držím test v ruce a nevěřícně zírám a hlavou se mi honí tisíce myšlenek různého druhu od toho jak to oznámím pachateli až po to, do jakých dupaček budu miminko oblékat. Tahle fáze trvala v mém případě jen chvilku a pak nastala čistá panika, pláč a smích zároveň. Místo toho, abych sešla schody a sdělila novinky drahému, jsem se rozhodla poslat fotku testu dvěma kamarádkám a začala přes WhatsApp řešit, co mám dělat, jak noviny oznámit, zda počkat až po návštěvě lékaře nebo to na něj vybalit rovnou atd. atd. Mezitím jsem stále propukala v pláč a tak stále dokola, asi si to dokážete živě představit. Obě kamarádky mi obratem volaly, takže jsem strávila minimálně půl hodiny vášnivým telefonováním. Tak vášnivým, že si chudák James, jehož znalost českého jazyka se omezuje na slova “pivo” a “lovečák”, podle poslechu myslel, že mi umřel někdo v rodině.
Taky jsem fotku poslala svojí tehdejší šéfové, která byla zároveň mou velmi dobrou kamarádkou, a myslela si jak jsem vtipná, když jsem ji napsala, že dnes budu mít zpoždění, haha. Bohužel mi jaksi nedošlo, že jako lesbička nikdy těhotenský test neviděla, a tak můj vtip nepadl na úrodnou pudu.
A jak tahle groteska vlastně skončila? Jak většina z vás ví, dopadlo to dobře. Když jsem se trochu uklidnila, sešla jsem za svou drahou polovičkou do ložnice a pod nos mu střčila počuraný papírek. Chvíli na něj nechápavě koukal a pak mu to docvaklo. Ale nebudu vám tu malovat hollywoodskou scénu, kdy má muž na krajíčku a samým dojetím nemůže najít ta správná slova. James taky nenacházel slova, ale upřímným šokem a taky tím, jak mi později prozradil, že věděl, že cokoli řekne, může a taky bude použito proti němu.
Dost dlouhou dobu jsme pak jen leželi v objetí a já vyšilovala a on mě uklidňoval, že vše bude OK…to, že nemáme žádný plán je OK, že nevím kde chci rodit je OK, a to že nevíme, kde chceme s dítětěm (ano, v té chvíli jsem naivně o svém těhotenství přemýslela v singuláru) žít je taky OK. Nakonec jsem se nechala tím vším “alright” a “OK” uchlácholit a kolem poledního jsem konečně na vlně mateřských hormonů dorazila do kanceláře.
V tu chvíli jsem ještě netušila, že tímto to pro nás s překvapeními nekončí, ale o tom zase někdy jindy v jiném článku.
Nicméně, několik následujících dní jsme si oba tu novinu užívali naplno. Nejen ten fakt, že čekáme potomka (ano, stále číslo jednotné), ale i ta trocha tajemství a to, že my víme a naše okolí ne, nás hodně spojilo a je to něco co člověk zažije v životě jen jednou a je dobré si ty okamžiky připomínat. My jsme zrovna měli štěstí strávit těch několik bezprostředně následujících dní na Gozu, menším ostrově hned vedle Malty a já díky tomu už navždy budu mít tenhle ostrov spojený se svým prvním těhotenstvím, takže dokud ostrov ostrovem stojí, nikdy na tohle období nezapomenu.
Takže, pokud jste zrovna zjistily, že jste těhotné, užívejte si tu novinu naplno a dělejte hodně fotek a ideálně si i piště deník. Je hezké se ohlédnout zpět a připomenout si všechny ty podivnosti, které vás napadaly nebo které jste dělaly a ty divné chutě, které vás honily a hlavně to, čeho vaše tělo bylo během těhotenství schopno. První těhotenství je něco speciálního a my bychom se neměly stydět to pořádně oslavit, být na sebe náležitě hrdé a hlavně si to užívat plnými doušky!
Recent Comments