Nemožné se stalo skutečností a my jsme přestěhovaní…opět. Když jsem to spočítala, zjistila jsem, že jsem se stěhovala už po šesté! za poslední zhruba dva roky. Ke kamarádce, do prvního vlastního, do zahraničí, po zahraničí, ze zahraničí, sama, s přítelem, těhotná, s dětmi…. Každé stěhování bylo jiné, ale jedno měla společné – vždy jsem si vzpomněla na rčení, že je lepší vyhořet, než se stěhovat a ve skrytu duše jsem si ten požár přála asi tisíckrát. Bohužel či bohudíky se tak nikdy nestalo a já jsem si vždy tuto nervydrásající životní událost užila plnými doušky.
A co že je na tom stěhování vlastně to nejhorší? VŠECHNO, ale mně osobně nejvíc ničí uvědomění si, kolik věcí mám a kolik z toho člověk ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Pokaždé jsem se proklínala, že jsem nikdy nedočetla tu zázračnou knihu o kouzlu uklízení od Marie Kondo a zapřísáhla se, že ji dočtu ihned jak bude po stěhování. Ale jak to tak bývá, můj smysl pro prokrastinaci (též mám na toto téma několik knih…pravděpodobně navždy pouze rozečtené) je silnější než cokoli a kniha stále leží na dně jedné z krabic, které jsem se po několikátém stěhování přestala obtěžovat vůbec vybalovat.
Nejparadoxnější na tom všem je, že když už se tedy přestěhujte se všemi těmi krámy, které jste za kratší či delší časový úsek nashromáždili, žijete pak pouze z toho, co najdete na vrchu krabic a s těmito pár kousky si vystačíte i několik týdnů a vůbec vám to nevadí. Ba naopak, já osobně mám většinou pocit, že se mi vlastně ulevilo a život je tak nějak jednodušší.
Jaké tedy plyne z toho všeho ponaučení? Zbavme se krámů, bude se nám žít mnohem jednodušeji a strávíme po ránu méně času hleděním do přeplněných skříní. Já začínám hned zítra tím, že najdu tu magickou knihu, kterou konečně dočtu (TAK SLIBUJI!) a každý den po dobu jednoho týdne vyřadím něco ze svého šatníku. Bude to bolestivé, ale už se těším na ten pocit uklizena a pořádku, který už tak nějak k tomu jaru patří.
Recent Comments