Sometimes sweet, sometimes bitter...

Jak zůstat sama sebou i jako máma dvojčat

Najít se a pak zůstat sám sebou je obecně oříšek a když jste k tomu navíc ještě máma a třeba ještě dvojčat, tak je z toho úplný ořech.

Jak jsem už psala ve svých předchozích článcích tady i na svém blogu, dojít si k tomu mému vlastnímu já a být s ním naprosto OK mě stálo dost úsilí. A myslím si, že každý, kdo se ve svém životě snažil a nebo snaží na sobě pracovat mi dá za pravdu, že takováhle proměna se nestane ze dne na den a člověka to stojí čas a hlavně odhodlání.

Kdyby to tak jednoduché bylo, nepsalo by se na tohle téma tisíce knih, nenatáčela by se všechna motivační videa a nenahrávaly se podcasty o sto šest. Všechny tyhle věci vám můžou určitě pomoci, hlavně na začátku vaší cesty za sebou sama, ale v závěru zjistíte, že tohle je jen a jen na vás a nikdo jiný za vás tuhle válku nevybojuje. Každý jsme jiný, a proto i když se snažíme dosáhnout víceméně toho stejného, každý se tam “dohrabeme” jinou cestou.



Mně osobně to trvalo dost dlouho a až někdy kolem třicítky jsem se “odvázala” natolik, že jsem začala dělat radikální změny, o kterých jsem ale už dlouho přemýšlela. Největší výzvou pro mě bylo být sama. A nemyslím to jen z pohledu toho být single, ale tak celkově. Být sama, trávit sama čas se sebou, cestovat sama a co víc, UŽÍVAT SI TO!

No a teď přichází ta čára přes rozpočet – děti.
Takže když už si člověk vybojuje tu svou nezávislost, naučí se mít rád sám sebe a být sám se sebou, bác. Děti a hned dvě najednou. Už teď rozumím tomu, jak mi všechny maminky kolem mě říkaly, že člověk už nikdy není sám, po tom co si pořídí děti. A MĚLY PRAVDU! Není. Už nikdy. Ani tam, kam i císařpán chodí sám. A já se přiznám, že jsem najednou začala mít pocit, že ztrácím sama sebe. Že díky veškerým těm novým povinnostem a starostem, jsem úplně zapomněla na toho člověka, za kterého jsem tak těžce bojovala a hlavně do kterého se zamiloval můj přítel! A začala jsem, nejdřív vnitřně a pak i navenek, být děsně protivná a vlastně naštvaná na všechny kolem. Jako kdyby za to mohl někdo jiný než já sama! Jasně, život se mi otočil vzhůru nohama, mám teď zodpovědnost za další dva lidské tvory (někdy mám pocit, že za tři:), ne jen za sebe, ale copak nemůže člověk zůstat sám sebou a musí se kvůli mateřství proměnit ve věčně naštvanou a nervózní saň, která jako mávnutím proutku řeší jen plíny, mlíko a slevy v DMku?

NE, nemusí. Tohle rozhodnutí je jen na nás, jak moc podlehneme tlaku toho tak dlouho u nás zavedeného stereotypu. Nechci tady polemizovat o tom, jestli je lepší máma ta, která doma zůstane s dítětem do jeho maturity nebo ta, která jde hned po šestinedělí zpět do práce. Důležité je, abychom se zamyslely nad tím, co nás osobně udělá šťastné! A jestli to můžeme skloubit s mateřstvím a všemi ostatními povinnostmi, které máme. Jasně, že vždy budu dbát na zájmy svých dětí, na to abychom zaplatili nájem a měli na jídlo, ale to přeci neznamená, že hodím celý svůj život, koníčky a sny za hlavu. Nechci svoje děti v budoucnu deptat hláškami typu “Kde já bych byla, kdybych vás neměla!”. Chci aby moje děti znali moje pravé já, tu osobu, která se rozhodla si je pořídit a dát jim lásku. Ne tu, která se vzdala a rezignovala na všechno, co má ráda.

A tak jsem šla do práce, když dětem bylo 6 měsíců, jela na 3 dny sama s kamarádkou do Madridu, když dětem nebyl ani rok, obarvila jsem si jako novopečená matka vlasy na zářivě růžovou, šla konečně na kurz, který jsem odkládala roky, pravidelně si zajdu ke kadeřníkovi a s kámoškou na víno atd. atd.

Netvrdím, že mám patent na spokojené mateřství a že to, co dělám já, má dělat každá máma. Ale myslím si, že každá máma si zaslouží aspoň jednou za čas myslet sama na sebe a dělat věci, které ji dělají šťastnou. Ať už je to háčkování, malování, běhání, oblíbený film, kafe s kamarádkou a nebo třeba na chvíli nedělat vůbec nic.

A to je konec mého dnešního času o samotě, dvojčata jsou vzhůru, takže přepínám zpět do módu “matka”.

%d bloggers like this: