Všichni asi znáte ten film Yes Man, kde se Jim Carrey rozhodl na vše říkat ano a díky tomu se jeho poměrně nudný život uťáplého úředníka změnil v pořádnou jízdu. Tak přesně takhle já se několik posledních let cítím také.
Za poslední 4 roky se mi život převrátil vzhůru nohama a to hned několikrát, na poli soukromém i pracovním. Během těch 4 let jsem se několikrát stěhovala – konkrétně sedmkrát!, pracovala na 5 různých místech v různých firmách, ukončila, ale také začala pár nových vztahů (samozřejmě postupně, ne najednou, kdyby někoho napadlo se ptát:), párkrát jsem změnila barvu vlasů a v neposlední řadě stihla otěhotnět a porodit dvojčata, kterým je teď už 14 měsíců. Poslední velká změna proběhla včera – odešla jsem z mé poslední práce a stala se opět matkou na plný úvazek. Pro někoho vzhledem k věku našich dětí normálka, pro někoho (mě) velké téma a změna jako blázen.
A právě události posledních dní mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak vlastně přistupujeme a nakládáme se změnami a situacemi, které nám život přináší. Já osobně jsem byla k jakýmkoli změnám dost odmítavá a vždycky jsem z rukávu vytáhla hned několik protiargumentů proč je to špatně, nevhodné, nepotřebné a nebo proč to prostě nestojí za to. To stejné platilo o plánování a případných změnách v těch naplánovaných plánech :). Vybavuju si například návštěvu mé nejlepší kamarádky v Dubaji, kdy jsme si půjčovali auto a já si sepsala přesný denní rozpis toho, co kdy navštívíme. Plán byl jasný, využít čas na maximum a co nejefektivněji. Jenže, jak už to tak chodí, něco se změnilo a bylo třeba plán změnit. Do teď si ze mě kamarádka utahuje, jak jsem seděla s papírem a tužtičkou a rozčilovala se, že mi to celý úplně po….. a tvářila se, že situace je naprosto bezvýchodná.
Když si tenhle moment teď vybavím, směju se taky. A to hlavně proto, že vím, že teď už by mě něco takového ani omylem nerozhodilo. Musela jsem se od té doby poprat s mnohem většími výzvami, takže nějaká změna plánu mě nemůže vůbec rozhodit.
K té mé změně přístupu samozřejmě nedošlo přes noc. I když by to bylo moc fajn, kdyby se člověk jen rozhodl a druhý den se probudil s novým pohledem na svět, novou dovedností a nebo naprosto úžasnou vlastností, kterou vždy u druhých obdivoval. Jenže bohužel, realita je jiná, a tak ta naše “metamorfóza” dá někdy zabrat.
A co, že jsem tedy začala dělat jinak? Začala jsem se na situace a věci, které musím řešit a které mi přicházejí do života, dívat jinak. Je to naprosto vědomý proces, kdy skoro pokaždé musím vnitřně napomenout sama sebe, abych nereagovala “postaru”, ale zkusila se na věc podívat z jiného úhlu a najít si tam něco pozitivního. Zní to jednoduše, ale věřte mi – někdy je to peklo a stojí to spoustu sil. Ale negace všech změn a odmítání nového mě ubíjelo mnohem víc. Nevzdávám se a bojuju se svým starým nastavením dál a musím vám říct, že jsem díky tomu za posledních pár let zažila dost dobrodružství. Například při stěhování na Maltu jsem nestihla spoj z Mnichova a musela čekat na let do dalšího dne. V první chvíli mě zaplavil vztek a panika. Tohle je to poslední, co chcete řešit při stěhování se do zahraničí. Pak jsem si ale uvědomila, že mám v Mnichově přeci kamarádku, a tak jsem jí zavolala. A hádejte co! Měla zrovna ten den pracovat, ale padla na ní “rýmečka”, takže byla doma a mohla mě přivítat s otevřenou náručí. A já jsem tak díky zprvu nepříjemné situaci, na cestě za novým životem, strávila úžasný večer s jedním z mých nejbližších. Stejně jsem i přistupovala k faktu, že čekáme dvojčata. Ve chvíli, kdy se téměř každý v mém okolí hroutil a varoval mě, jak těžké a vyčerpávající to bude (pozn. nikdo z nich ty dvojčata nikdy neměl), já jsem věděla, že jsem vyhrála terno. Ano, budu mít dvě děti, ale jen jeden porod! Ha! A kdo že se to směje teď?
Pravda je totiž taková, že když se na věci kolem sebe díváte s větší dávkou optimismu a seberete odvahu stavět se k nim čelem a nebát se říci ANO, máte najednou pocit, že se vám začalo dít víc těch dobrých věcí než špatných a všechno do sebe najednou zapadá.
A stejné je to i s těmi změnami. Né každá změna musí být k horšímu, ba naopak. Snažte se proto na všem najít něco kladného. I situace, které se z počátku zdají být katastrofální a bezvýchodné, vám mohou přinést užitek. Možná to neuvidíte hned, ale s odstupem času se chytíte za nos a řeknete si: ”Aha! Tak teď už mi to dává naprostý smysl!”
Takže já už se nehroutím, protože jsem musela dát výpověď, ale naopak se těším, co mi nová životní etapa přinese.
A vy se taky nehruťte, pokud něco nejde podle plánu. Dopadne to lépe, než si teď dovedete představit.
Recent Comments