A jak už to tak bývá, po prvním zveřejněném blog postu přichází období temna. Sice jste překonali ten strach ze sdílení něčeho, co je jen vaše a pod co jste se rozhodli veřejně podepsat, máte spoustu nápadů a témat, o kterých byste chtěli psát, ale tak nějak “to necítíte” a žádné z nich se netváří být tím správným a aktuálním a hlavně dostatečně dobrým aby navázalo na “úspěch” vašeho prvního článku 🙂

A pak to přišlo, Velikonoce! Ne, že by zrovna Velikonoce jako takové, měly být tím převratným tématem (i když si osobně myslím, že většině národa by malá osvěta jedině prospěla), ale spíš to, k čemu jsem letos přes tyto svátky dospěla. Byly to naše první společné Velikonoce v Čechách, a přestože Jamese náš zvyk s pomlázkou a výpraskem zaujal, spíše se to stalo zdrojem našich domácích vtípků, než že by se z něj stal nadšený koledník.

Takže jsme si letos odpustili klasické barvení vajec, u kterého se akorát každý rozčiluje, protože barva spíš než na vajíčka chytá na prsty a ostatní exponované části těla a oděvu, popíjení panáků u každých dvěří, kde zaklepete a návrat domů, který většina koledníků zná jen z vyprávění. Místo toho všeho jsme pozvali naše blízké na poklidný velikonoční oběd, klasiku – jehněcí, zelí, nádivka, vše zapíjeli skvělým moravským vínem a ke kávě si dali mazanec…kupovaný a oslavili ty svátky tak, jak se líbí nám, tradice netradice. A právě tehdy, když jsem seděla na stoličce a pozorovala svého 90 letého dědu, jak se směje a raduje z pravnoučat, našich dvojčat, co se tam plácala na dece, mi to došlo. O tomhle přeci jakékoli svátky jsou! Prostě být s těmi, které máme rádi a jen se tak obyčejně těšit z toho, že jsme…spolu. Není důležité, jestli jdete do kostela na mši, máte naklizeno, napečeno, nabarveno nebo nazdobeno jak se patří. Jediné na čem záleží jsou lidé, kterými se obklopíte, ti vytvářejí tu správnou sváteční náladu.

A tak, až budou zase další svátky, vykašlete se na to co se sluší a patří dle běžných konvencí a pozvěte ty vaše oblíbené příbuzné a kamarády na pořádnou baštu a jednoduše si užívejte té pohody a sebe navzájem. Využijte ty extra dny volna na to být s lidmi, které máte rádi, protože bohužel nikdy nevíte, kdy to může být naposledy.

P.S. Tento článek věnuji našemu kamarádovi Honzovi, který nás tento víkend opustil a my už s ním bohužel žádný svátek neoslavíme.