Takže, už je to pěkná doba, co jsem do klávesnice nesáhla a nenapsala ani řádku na blog. Důvodů je několik, léto bylo pro nás dost hektické – bohužel né díky klasickým prázdninovým radovánkám, ale řešením rodinné situace a čekáním na to, jak to s námi vlastně bude a kde budeme, jak budeme atp. Musím říct, že životní nejistota, non-stop starost o dvojčata a zároveň nespokojenost sama se sebou mě dostaly na kolena. Účelem tohoto článku ale není si stěžovat a litovat se, takže budu mluvit k věci. Jen jsem vám prostě chtěla dát vědět, proč se tu na blogu nic moc nedělo a že posledních pár měsíců stálo za starou bačkoru až mi to sebralo vítr z plachet a já na okamžik ztratila směr i pohon, a tím i tak nějak chuť nebo spíš motivaci na psaní.
Snažím se, aby moje články lidi spíš nakoply, né aby měli po přečtení chuť se jít někam zahrabat. Takže bylo jistější si dát malou pauzu a soustředit se na věci pozemské a taky sama na sebe.
Ono totiž, světe div se, všechno začíná u nás samotných. Jasně, že se nám v životě můžou přihodit věci, které my sami až tak moc ovlivnit nemůžeme, ale je jen na nás, jak se k nim postavíme. Můžeme si z toho sednout na zadek a začít brečet, jak je ten život nefér a že tohle jsme si nezasloužili, že z tohohle už se nedostaneme a že všechno je to na nic. Jenomže, čím víc se v tom budeme babrat a sami sebe utvrzovat v tom, jací jsme chudáci, tím víc se nám bude vzdalovat naděje na lepší časy a hlavně na řešení. Až fakt jednoho dne sami začneme 100% věřit tomu, že je všechno a všichni špatně. Byla jsem tam, není to fajn pocit a hlavně všechno, i ty nejběžnější úkony, se stávají najednou děsně složité a je hrozně těžké se z něčeho radovat a nebo se na něco těšit.
Cesty z takového rozpoložení jsou dvě. Na začátku obou stojí jedna zásadní věc. A to ta, že si vy sami musíte uvědomit, že to, jak to je, je špatně a najít v sobě zbytky energie k tomu, to řešit. Pak se můžete vydat cestou radikálního řezu – aplikovala jsem v minulosti a za mě palec nahoru! Nicméně je to řešení, které pro většinu lidí s partnery, dětmi a rodinami není vždy to nejschůdnější. Když jsem žila sama, bylo poměrně jednoduché si sbalit svých pět švestek, odstěhovat se a začít znovu od píky a s čistým štítem.
Teď už ale nejsem jen “já”, a tak musím brát ohled na další členy rodiny a taky na fakt, že další stěhování (za posledních pár let by bylo asi osmé) bych už asi nepřežila. Takže jsem se rozhodla k mnohem sofistikovanějšímu a dospělejšímu řešení a to jest řešit nastalou situaci krůček po krůčku.
A světe div se, když vyřešíte jednu, byť malou věc, další se jako “zázrakem” nezdají už tak neřešitelné. Najednou do sebe všechno začne pomalu zapadat a vy se pomalu hrabete z toho bahna, ve kterém jste se poslední dobou rochnili.
Já mám zase pocit, že můžu volně dýchat a mám zpět energii na všechno, co mi život přihraje do cesty a hlavně na ty naše dva draky! A jsem neskutečně vděčná, že mám čas a elán psát a hlavně plánovat další věci a projekty. Žádná podzimní letargie si na nás nepřijde!
Recent Comments